Ví to malí i velcí. Jsou za rohem. A jako každý rok jdou cítit po vanilce, skořici, hřebíčku, medu, rumu a jehličí. A taky po leštěnce. Radostné a napjaté očekávání dětí visí ve vzduchu a já už se několik dní dopředu dojímám u koled. Svařím si mošt a na srolované skořici propluji mezi vzpomínkami na…
Reality check
Čeká nás kontrola v kardiocentru v Motole. Na rozdíl od kontrol v brněnské dětské nemocnici tyto vždycky víc prožívám. Nejde ani o tu cestu, vzdálenost a vypravování. Motol symbolizuje výjimečnost, ne nutně v tom pozitivním slova smyslu. Zatímco dětská nemocnice je stará známá – mám ji ochozenou už jako dítě – rehabilitace, mandle, ortopedie, jedno…
Míla mele maso
Ne, Fili, to není “lo”. Už to říkáme mockrát. Podívej, to “L”, to je – ne, teď nesmím říct malý i bez tečky, to by ho akorát zmátlo. “L” stojí samostatně, takhle, ukazuju na prstech. Má jen začátek, první nožičku z toho “m”. A podívej, “m”, “m” jako máma, “m” má takový dva kopečky, jako…
Oslava
Za pár dní sfouknu blogu pomyslnou první svíčku na dortu. I když je to pořád neohrabané batole, co si sem tam strčí palec do pusy, už se toporně staví na nohy a ručkujíce kolem nábytku hledá svoji cestu. A stejně jako většina miminek mi dělá radost. Jak jste se jistě dovtípili, cílem blogu je zachytit…
Osladit (si) život
„Tyjo, já když to tak čtu, tak bych jim nejradši upekla nějakej dort!“ bavíme se se sestrou o obavách, které máme z druhé vlny a o situaci ve zdravotnictví. Už ani nevím, která z nás to řekla jako první, ale slovo dalo slovo a za pár dnů vezla sestra na infekční odd FN Brno, co…
Andělé k nám přišli na oběd
Dovolím si říct, že s Markétou nás pojí přátelství na dálku. Nikdy jsme se osobně nepotkaly, ale skrze sociální sítě jsme si vyměnily stovky, možná tisíce zpráv. Markéta a Sára. Byly pro mě jako sebezpytný pohlavek, když jsem se tehdy v létě, s čerstvě zoperovaným Benem v šátku, ráchala v moři sebelítosti a hledala, jestli…
Práce jako každá jiná…?!
Kluci už spí. V kamnech praská oheň, vedle sebe mám hrníček s čajem, na stole hoří svíčka a já po celém dni otevírám notebook. Zprávy a sociální sítě. Instinktivně si rozkliknu skupinku, jejímž členem jsem teprve krátce. Odkaz na podpůrnou skupinu rodičů dětí se srdeční vadou mám od jisté doby mezi oblíbenými. „Máme srdce. Martínek…
Podruhé poprvé
Stejně jako před dvěma roky i letos bylo první září upršené. Lije jako z konve a my se s Fildou a novou aktovkou proplétáme mezi kapkami deště do školy, s Karlíkem sekundujícím nám po boku. Nová třída, nová paní učitelka, spolužáci někteří noví a zbytek známé tváře ze školky. Filipes usedá do lavice a prohlíží…
Klukovina
Hodně z nás to zažilo. Dvoje ponožky a přesto nad ránem studený nohy. Oblaka páry, co se srážejí u pusy, tlustému svetru navzdory. Zababušení ve spacáku, kapuci naraženou do čela, kolena přitažená k hrudníku. Ráno do pohorek, jinak Vám rosa promokne tenisky. Plivání pasty do plivátka. Vyuzené oblečení od sušení nad ohněm. Bojovky, noční přepady…
Vyfotit do srdíčka
a naládovat na instagramy, facebooky, rajčata a zoneramy. Posbírat lajky. Vyvolat. Nalepit. Naskládat do fotoknihy a ukazovat málo asertivním návštěvám. Nic z toho nedělám. Ve fotkách mám skluz asi čtyři roky a těch pár fotoknih, co máme, zvládnou návštěvám ukazovat kluci. Dychtiví reakcí, bez ohledu na to, zda si dotyčný zrovna chce listovat roztomilými fotkami…